Editorialy

Editorial k časopisu č. 2/2017

 Rozhovor s Ing. Ladislavem Friedrichem

Ing. Ladislav Friedrich, CSc., (64 let) pracoval jako informatik, analytik a projektant informačních systémů. Od roku 1993 působil na pozici ředitele Odboru informatiky Oborové zdravotní pojišťovny a od roku 1997 do konce roku 2015 na pozici generálního ředitele Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví. V současné době zastává funkci prezidenta Svazu zdravotních pojišťoven ČR, která sdružuje všech šest zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven, působících v ČR. 

Podle dat OECD vynakládá Česká republika na zdravotnictví 7,1 % z HDP, což nás řadí na jedno z posledních míst mezi zeměmi OECD, přičemž podíl peněz z veřejných zdrojů ve zdravotnictví je jeden z nejvyšších a spoluúčast pacientů je naopak mizivá. Jakým způsobem bychom měli navýšit objem financí jdoucích do zdravotnictví? Vidíte zde například prostor pro spolufinancování pacientů?

Zdravotní a sociální systémy jsou v různých státech natolik odlišné, že přesné srovnání celkových výdajů na zdravotnictví není možné, provést ho lze pouze orientačně. Za nesporné však považuji to, že významnou rezervou pro rozvoj zdravotnictví je platba ze strany občanů ať už přímo, nebo prostřednictvím smluvního – komerčního pojištění. V současné době narůstají zdroje pro veřejné zdravotní pojištění ročně o 4 až 5 %, to je o 10 až 12 mld. Kč. Ačkoli výhledově by bylo zapotřebí překročit toto stávající tempo nárůstu, vývoj mezd a rozpočtových omezení státu v následujících letech to nedovoluje. Rozvoj medicíny a stárnutí populace však vytváří takový tlak na veřejné zdravotní pojištění, že bude nezbytné hledat další finanční zdroje a současně zvyšovat efektivitu již stávajících kapacit a způsobů poskytování péče. Obě tyto cesty spolu souvisejí a mohou se dobře doplňovat. Prostor pro částečné spolufinancování zdravotní péče nesporně v České republice existuje. Realizaci brání pouze krátkozraké a populistické postoje politických stran, které se na rozumném postupu v této oblasti dosud nebyly schopny alespoň minimálně shodnout. Poplatky a doplatky nelze zavádět a rušit podle toho, kdo zrovna vládne. Parametrické změny samozřejmě vlády podle své orientace vždy dělají, ale tak extrémní změny v postoji, jaké jsme zažili za uplynulých osm let, škodí všem.

Zdravotnictví v ČR je dlouhodobě podinvestováno. S ohledem na tento fakt a obtížnou personální situaci jste spíše optimista nebo pesimista, pokud jde o udržení kvality zdravotní péče?

V nákladové struktuře zdravotnictví v ČR převažují především výdaje do investičně náročné akutní lůžkové péče. Máme zbytečně mnoho nemocnic, zbytečně mnoho akutních lůžek a zbytečně dlouhé doby hospitalizace. Tak že celkové investice do zdravotnictví jsou podle mého názoru i s ohledem na čerpání evropských fondů adekvátní možnostem. Problém vzniká zbytečným rozmělňováním investic do mnoha různých akcí a na zbytečně mnoho míst. Vyšší koncentrace specializované a nákladné péče by přitom nejen umožnila lépe investovat, ale významně by zvýšila kvalitu a efektivitu péče o pa cienty. Poslední seriózní pokus zdravotních pojišťoven o restrukturalizaci sítě nemocnic však skončil v roce 2013. Bohužel jsme nedokázali o prospěšnosti našeho záměru přesvědčit veřejnost, získat podporu a být dostatečně odvážní. Stát místo nepopulárních kroků raději od roku 2014 zvolil navyšování zdrojů. Část investic od té doby směřovala i do těchto fakticky nadbytečných kapacit. Úhradové vyhlášky nás pak bohužel nutí tyto provozy financovat, často i zbytečně vysokými částkami. Samy pojišťovny potřebné změny v síti nemocnic nezvládnou. Můžeme dát doporučení, ale redukce sítě musí mít alespoň minimální podporu ministerstva zdravotnictví a krajů, a to po celou dobu realizace, která by byla na několik let. Na základě dosavadních zkušeností se obávám, že ohledně financí a kvality péče se bude muset situace ještě více zhoršit, abychom nalezli odvahu něco změnit.

Z plateb za zdravotní péči nelze zajistit v nemocnicích větší investice. Chystáte nějaký nástroj pro koncepční a dlouhodobé řešení?

V žádném případě není pravda, že z plateb zdravotních pojišťoven nelze zajistit větší investice. V řadě nemocnic to jde docela dobře. Příkladem může být třeba Jihočeský kraj. V investicích však často převažuje chaos, na kterém se podílí také boje o dotační peníze. Efektivní a účelná struktura kapacit zdravotnického systému tak bohužel někdy nehraje rozhodující roli. Zdravotní pojišťovny by však neměly prioritně řešit jednotlivé vlastní investice v nemocnicích. Měly by samostatně nakupovat zdravotní péči, a to v závislosti na její efektivitě, zájmu pacientů a kvalitě. Česká republika by také měla vytvořit jasný plán, jak budeme v budoucnu zajišťovat náhradu za investice, které dnes čerpáme z rozvojových fondů. Tyto zdroje přestanou existovat, ale zařízení i přístroje se opotřebí a bude třeba je obnovit. Každou investici by tak již dnes měla provázet věrohodná kalkulace, zda si zakoupený přístroj vydělá provozem na své obnovení v plné ceně. Pokud ne, pak by se pořizovat neměl. Souhlasím však s tím, že u účelné a potřebné investice si nemocnice zaslouží i dostatečně dlouhý garantovaný kontrakt od pojišťovny.

Méně nemocničních zařízení a soustředění péče do větších center – není to cesta, jak vyřešit personální nouzi a zvýšit kvalitu péče? Jinak řečeno, mohla by jak v oblasti financování, tak i při řešení personálních otázek pomoci optimalizace sítě zdravotnických zařízení?

Ing. Ladislav Friedrich, CSc.

Ing. Ladislav Friedrich, CSc.

Jak vyplývá z předchozích odpovědí, já tuto cestu vidím jako nezbytně nutnou. Pro Českou republiku by nepochybně z hlediska státních garancí stačila špičková specializovaná pracoviště v Praze, Brně a Ostravě a síť plně vybavených krajských nemocnic. Na úrovni okresů by měl být kladen důraz spíše na dostatečnou dostupnost péče základní, specializované především v ambulantní podobě, lůžkové v základních oborech a následné, rehabilitační a sociálně zdravotní. Z akutní lůžkové péče by zřejmě postačovaly pouze kapacity pro zvládnutelné urgentní stavy v rámci několika základních oborů. Když v roce 2013 připravovaly pojišťovny spolu s kraji a ministerstvem zdravotnictví úpravu sítě nemocnic, byly organizovány protesty proti rušení některých vybavených, přesto nedostatečně vytížených kapacit. V následujících letech se občas stalo, že sami organizátoři protestů po nějakém čase hledali pomoc pro sebe a své rodinné příslušníky na jakýchkoliv vzdálenějších špičkových pracovištích, jen ne v té „své“ nemocnici. Takže ano, koncentrace by mohla pomoci jak s investicemi, tak s personálním zabezpečením a také s kvalifikačním růstem lékařů a kvalitou, ale musí mít širší podporu.

Lze podle vás, pane inženýre, měřit kvalitu zdravotní péče a existují nástroje, jak porovnávat v tomto parametru jednotlivá zdravotnická zařízení?

Kvalitu zdravotní péče samozřejmě lze měřit. Měření má však evidentně více aspektů a není nijak normováno. Obecně jsou používány tři základní pohledy na kvalitu. Prvním a určitě důležitým je subjektivní názor a hodnocení ze strany pacienta. Druhý pohled vychází ze systémů hodnocení kvality, tedy nezávislé hodnocení a akreditace kvality procesů ve zdravotnických zařízeních. Ty by měly garantovat bezpečnost, kvalitu řízení a kontrol i ochranu práv pacientů. Třetím a možná nejdůležitějším, ale i nejobtížnějším aspektem hodnocení kvality by pak mělo být hodnocení výsledků léčby na dostatečně velkém počtu případů a při použití ustálené a objektivní metodiky hodnocení. To je však mimořádně obtížný úkol. Objektivizovat metodiku hodnocení je mezi různými zdravotnickými zařízeními, obory a diagnózami samo o sobě obtížné, a navíc čím hůř se příslušné zařízení v pořadí hodnocených umístí, tím větší energii věnuje zpochybnění výsledků. O tuto třetí část hodnocení se pokoušelo Národní referenční centrum společně zřízené zdravotními pojišťovnami, zástupci poskytovatelů a ministerstvem zdravotnictví. Asi také proto bylo v roce 2014 zrušeno.

Existuje nějaký systém, na jehož základě hodnotíte kvalitu zdravotní péče v přímo řízených nemocnicích a jaké z tohoto hodnocení vyvozujete důsledky?

Současný systém úhrad zdravotní péče je mimořádně demotivující pro nějakou diferenciaci podle kvality. Pojišťovna sice může mít a obvykle má ke kvalitě péče nějaké ukazatele ze svých informačních systémů a z hodnocení pacientů, ale fakticky to na její úhradu nemá žádný významný dopad. Úhrada je stanovena vyhláškou plošně a tak vysoko, že na další bonifikace obvykle nezbývá. Revizní lékaři samozřejmě mohou a také provádějí kontroly jednotlivých případů. Tyto jejich kontroly však nutně podchytí jen část výkonů. Naopak obecná hodnocení kvality se zohledňují v centrálním řízení úhrad jen velmi obtížně.

V poslední fázi schvalování je zákon o univerzitních nemocnicích. Jaké výhody realizace tohoto zákona přinese?

Zdravotní pojišťovny nemají ambice detailně hodnotit správné právní postavení těchto, dnes převážně fakultních nemocnic. Z našeho pohledu by mělo mít vedení těchto nemocnic co největší pravomoci, ale také zodpovědnost za řízení a kvalitu služeb. Považuji za velmi nešťastné, aby vláda rozhodovala o plošné výši platů a příslušný ředitel jen propočítal finanční dopady a uplatnil přes ministerstvo zdravotnictví nárůst úhrad od zdravotních pojišťoven. V takovém systému vlastně nikdo za nic nenese plnou odpovědnost a občan, který to všechno platí, může jen doufat, že za své peníze také něco získá. Navrhovaná právní úprava mírně samostatnost řízení nemocnic posiluje, ale k ideálu má stále daleko.

Do voleb zbývá již jen několik málo měsíců. Jaké jsou vaše priority na toto období a co byste ještě rád nastartoval nebo případně dokončil?

Svaz zdravotních pojišťoven zohlednil všechny naše zkušenosti s fungováním systému veřejného zdravotního pojištění i poznatky, které máme o vývoji v zahraničí, především v Evropské unii. Formulovali jsme čtyři základní doporučení pro politické strany k jejich programům pro zdravotnictví. Pokoušíme se tato svá doporučení popularizovat, zdůvodňovat i rozpracovávat do konkrétních opatření a věříme, že se nám pro ně podaří získat co největší podporu.

Jedná se o tyto priority:

  • nalezení férových cen za zdravotní péči prostřednictvím konkurence mezi poskytovateli zdravotní péče,
  • motivaci pacientů a jejich lékařů k efektivní spolupráci při realizaci programů komplexní péče, zejména u chronických onemocnění,
  • zavedení dvousložkového pojistného na zdravotní pojištění s přímou vazbou na zdravotní pojišťovny a jejich hospodaření,
  • zvýšení reálné dostupnosti kvalitní bezplatné péče pro každého pacienta, díky jasné definici standardu a stanovením pravidel pro ceny za nadstandardní služby.

Děkujeme Vám za rozhovor.

Redakce We Make Media, s. r. o.

Editorial k časopisu č. 1/2017

Vážení čtenáři,

v předchozím čísle jsme Vám nabídli editorial jiný, než bývalo zvykem, a to rozhovor s panem profesorem MUDr. Pavlem Pafkem, CSc. Jelikož tato forma vzbudila velký zájem, rozhodli jsme se pokračovat a oslovit další významné osobnosti z oblastí, která mají co do činění s problematikou zdravotnictví.

V tomto čísle Vám přinášíme rozhovor s panem Ing. Petrem Landou, ekonomickým náměstkem Ministerstva zdravotnictví České republiky.

Přejeme Vám příjemné čtení.

Editorial k časopisu č. 4/2016

Editorial trochu jinak…
Rozhovor s prof. Pavlem Pafkem

Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc., (* 3. července 1940, Bratislava) je přední český břišní a hrudní chirurg. V letech 1992–2010 působil jako přednosta III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Fakultní nemocnice Motol. Roku 1990 byl jmenován profesorem chirurgie Univerzity Karlovy.
V prosinci 1997 provedl se svým týmem první transplantaci plic na území České republiky. Dne 28. října 2013 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy. V roce 2016 byl pasován na Rytíře českého lékařského stavu.

Editorial k časopisu č. 3/2016

Ekonomie ve zdravotnictví a health technology assessment

Souhrn

V říjnu v Praze proběhl první ročník konference Ekonomie ve zdravotnictví a health technology assessment, úzce spojené s časopisem Ekonomie ve zdravotnictví. Konference se zabývala třemi okruhy aktuálních otázek – budoucností HTA v ČR, omezením a výzvám ve stanovování cen a úhrad léčiv a přicházejícím změnám v oblasti zdravotnických prostředků. Toto číslo časopisu je věnováno příspěvkům z uvedené konference.

Editorial k časopisu č. 2/2016

 Čekání na Godota

Souhrn

Česká republika prožívá nebývalý ekonomický růst. V této souvislosti dochází k nárůstu výdajů do zdravotnictví ze státních zdrojů. Zdravotní pojišťovny v roce 2016 plánují nárůst příjmů a výdajů v rozsahu 4 %, přičemž do výdajů se promítají priority vlády, mezi kterými je hlavní nárůst platů zdravotnických pracovníků. Nárůst lze očekávat i ve výdajích za léčivé přípravky, kdy po několika letech stagnace přichází období jejich zvýšení. V mezinárodním srovnání však Česká republika vynakládá téměř nejmenší podíl z HDP ze všech zemí OECD, zejména díky malému podílu soukromého financování. V budoucnu je tak jediným možným řešením reforma celého způsobu financování zdravotní péče s cílem diverzifikovat toto financování i na jiné zdroje, než jsou peníze z veřejného zdravotního pojištění a státní subvence.

Editorial k časopisu č. 1/2016

Jak v onkologii poznáme, že jsme za vodou

Léčba generalizovaných malignit molekulami cílené léčby se stala nedílnou součástí standardní onkologické péče. Ač je její přínos někdy dosti zamlžený (bevacizumab u metastatického kolorektálního karcinomu), jindy znamená krátký záblesk naděje (erlotinib u nemalobuněčného plicního karcinomu) a v některých případech je její nasazení spojeno se silným, byť přechodným zázrakem (B-Raf inhibitory u BRAF 600 mutovaného maligního melanomu). Léčíme však i nemocné s diagnózami, u nichž cílená léčba zcela změnila jejich osud. U solidních malignit je důkazem tohoto tvrzení generalizovaný světlobuněčný karcinom ledviny. Dříve takto postižení umírali do roka, dnes drží onemocnění na první molekule cílené léčby do první progrese i několik let, a to máme v zásobě i linie druhou a třetí.

Editorial k časopisu č. 1/2015

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

dostává se vám do rukou úvodní číslo časopisu Ekonomie ve zdravotnictví, který vzniká jako nové periodikum s tematikou, která je a stále bude aktuální. Iniciativa k založení tohoto časopisu vzešla zejména od členů nově ustanovené redakční rady a je reakcí na nedostatek podobných médií, která by se pravidelně a neotřele věnovala diskusi nad příčinami problemů, či naopak úspěchů v organizaci, efektivitě a financování zdravotnického sektoru v České republice.